Úsměvné ohlédnutí za zákazem konopí
-
doporučte známému
PDF
-
Dne 14. února 1925 se účastníci ženevské konference o opiu usnesli na celosvětovém zákazu konopí. Na této konferenci šlo sice, jak napovídá její název, o opiáty, přesto tu však byla řeč i o konopí. Zasloužil se o to předseda egyptské delegace El Guindy. Na základě chabých vědeckých údajů požádal o zapsání konopí na seznam kontrolovaných látek. Po krátké debatě, která nedala sebemenší prostor znalcům, byla žádost schválena. Šlo spíše o laskavé gesto vůči Egyptu, většinu zemí totiž tehdy konopí vůbec nezajímalo. Později se o tomto opatření mluvilo jako o „řešení problému bez problému“.
Co by se bylo stalo, kdyby hlasování proběhlo jinak? Kdyby kupříkladu proti zákazu u jednotlivých delegací zalobboval farmaceutický průmysl, jako tomu bylo na první mezinárodní konferenci o opiu v roce 1911 v Haagu?
Ve Spojených státech panovala od roku 1920 prohibice: alkohol jako poživatina byl v celé zemi zakázán. Brzy však bylo jasné, že opatření s sebou přináší velké problémy: kvetl ilegální obchod a s ním spojená kriminalita, náklady na prosazení zákazu byly enormně vysoké, a navíc státu náhle scházely příjmy z daně z alkoholu.
Za zákazem alkoholu stála velká většina žen, které roku 1920 získaly hlasovací a volební právo. Důvody byly nasnadě: ženy a děti trpěly alkoholismem mužů. Kdyby nebylo konopí na konferenci o opiu zakázáno, mohly by ženy své muže namísto zakázaného alkoholu naučit na konopí, které člověka zpomaluje a zklidňuje.
Zákaz s překvapivými následky: po vzoru USA se konopí stává celosvětově akceptovanou pochutinou, která nahradila alkohol. Na svazích nad Bielským, Neuchâtelským a Ženevským jezerem, kde dříve bývaly vinohrady, teď není nic než konopná pole. Švýcarská konopná správa vybírá daň z konopí, která z podstatné části financuje vyplácení důchodů.
Na recepcích a státních návštěvách členové vlády nesrkají bílé víno, nýbrž pukají z vodnic naplněných prvotřídním hašišem. Joint po jídle nahradil pálenku Vieille Prune, a to nejen při oficiálních večeřích politiků a obchodníků: samostatné hulírny jsou k dispozici také v restauracích. Už se nepodává kohout na víně ani rybičky egli v pivním těstíčku, zato stoupá obliba konopného cukroví. Na vesnických zábavách se mladí muži navzájem zhulují pod obraz. Jen ti nejodvážnější si tiše notují „Napij se, synečku, napij“. Píseň je pokládána za nezákonné nabádání ke konzumaci alkoholu.
Většina obyvatel patří k příležitostným huličům, kteří si tu a tam dají jointa, ale jsou i lidé, kterým se užívání hašiše či marihuany vymklo z ruky. Policie každý víkend pár takových mladých bojovných huličů sebere. Domluva s nimi je však mnohem jednodušší než s nepředvídatelnými opilci. V nejhorším případě se dlouho a nahlas chechtají. Bývalé záchytky jsou proto opatřeny zvukovou izolací. Policie posílá problémové případy k odborníkovi nebo ke svépomocným skupinám, jako je třeba AH, Anonymní huliči.
Protože užívání konopí vyvolává u mnoha lidí nepotlačitelnou chuť na sladké, enormně stoupá prodej cukrovinek. Sporadické pokusy zakázat konzumaci marihuany jsou potlačeny hned v zárodku díky iniciativě „Sdružení výrobců čokolády proti oblbování občanů“.
Alkoholici na ulici si svou dávku navzdory zákazu samozřejmě seženou. Každoročně jich několik desítek zemře na otravu řezanou, pančovanou drogou – podstatně méně než dnešních pět tisíc švýcarských obětí alkoholu ročně. Na první oběti konopí pořád čekáme.
Ve věci preventivních opatření vůči konzumaci alkoholu se politici neshodují. Zatímco pravice chce co nejtvrději zakročit i proti užití light piva, levice požaduje konec represí a zřízení takzvaných chlastoshopů.
Roger Liggenstorfer je majitelem nakladatelství Nachtschatten v Solothurnu, které vydává knihy o drogové problematice.
-
-
