Rakousko se stává neoficiální baštou konopí
-
doporučte známému
PDF
-
V minulých měsících, poté, co byl počátkem roku revidován zákon o omamných látkách, se roztrhl pytel se zprávami na toto téma. Mluví se nejen o bezprecedentním soudním rozsudku, který držitele 10 kilogramů marihuany nechal na svobodě.
Zostření trestů pro dealery vedlo v Rakousku k dekriminalizaci konzumentů konopí a lze ho rozhodně považovat za první krůček správným směrem. Stigmatizace konzumentů i klatba dávno zdomácnělé užitkové rostliny neodpovídají realitě dnešní společnosti a globalizovaného světa ani vzdáleně. V Rakousku si to uvědomuje čím dál více občanů a dokonce i někteří politici.
Rakouský Institut pro prevenci závislostí se nedávno postaral o pořádný rozruch. UNODC (Úřad Spojených národů pro drogy a kriminalitu) zjistil, že téměř tři čtvrtiny mladých Rakušanů jsou proti legalizaci konopí. Institut pro prevenci závislostí však při jiném průzkumu dospěl ke zcela odlišným výsledkům: v této studii se jich pro zachování úplného zákazu vyslovilo pouze 45 procent. Marihuana sice stále spadá pod zákon o návykových látkách, při trestním řízení však není pěstování pro vlastní spotřebu považováno za dealerství; rozhodne-li se konzument soukromě předzásobit, je to v Rakousku – na rozdíl od Německa nebo Švýcarska –zatím právně akceptováno. Člověk si může legálně pořídit až deset sazenic, bez ohledu na odrůdu a obsah THC. Výsadba samotná také nepředstavuje trestný čin, teprve sklizeň může znamenat problém. Od 1. ledna 2008 se však posuzuje nejen množství sklizené marihuany, nýbrž také úmysl – zda ji chtěl pěstitel prodat, nebo zda ji chtěl použít k vlastní spotřebě.
Také počet aktivistů je v poměru k počtu obyvatel velký: platformu pro mnoho konopářů nabízejí festival Hanffeuer ve Vídni, rakouská sekce ENCOD, která pořádala akční víkend proti dogmatikům z UNODCu, Million Marihuana March ve Vídni, sdružení legalize! nebo HPÖ (Rakouská strana konopí).
Této tolerance využil také farmaceutický průmysl a přesunul téměř veškerý výzkum konopí a velké množství souvisejících pracovních míst z Německa do Rakouska, protože tady je hledání slibných léčiv navzdory státním nařízením schůdnější. Rakouská agentura pro zdraví a bezpečnost výživy tak má možnost pěstovat konopí pro lékařské a výzkumné účely a také ji využívá. O tom, že Rakousko se nepozorovaně stalo baštou konopí, svědčí rovněž veletrh konopí Cultiva, který se vůbec poprvé koná ve Vídni.
Konopí není včerejší
Stanovisko Rakouska ke konopí osvětlují historické souvislosti: až do první světové války bylo Rakousko předním evropským dodavatelem konopí. Po příchodu nacistů a po „znovuzačlenění“ do Říše tu však vstoupily v platnost německé zákony. Konopí bylo zakázáno jako omamná látka, pěstovalo se však pilně i nadále, protože ostatní konopné produkty byly díky válce vysoce žádaným artiklem. Po osvobození bylo konopí opět zcela legální.
Teprve v roce 1961 Rakousko na základě svých zahraničněpolitických mocenských tužeb konopí poprvé zakázalo, zákon však nabyl účinnosti teprve o dva roky později. Je známo, že na velké části území se „zelí“ až do 50. let s oblibou pěstovalo jako náhražka tabáku. Zákaz konopí byl prosazen teprve na popud vlastních tajemníků Spojených národů a v důsledku přeložení Kontrolní rady pro návykové látky do Vídně. Tady pak byly také podepsány dvě či tři nejdůležitější protidrogové dohody OSN.
Ani tato omezení však nemohla a nemohou konopí vymýtit a v 60. letech se marihuana, jak známo, stala rostlinou, která symbolizovala protest a která poháněla (a stále pohání) politiku.
Například Zelení počátkem 90. let, deset let po zveřejnění zásadní rakouské studie „Je řeč o konopí“, založili Mladou iniciativu. Podporu našli v pirátském vysílání Psychoaktivního rádia, které v pořadu Cannabis Talk šířilo éterem chválu konopí. V roce 1994 během Kanzlerfestu Franze Vranitzkého na zámku Altmannshof dokonce došlo k tomu, že respektovaní novináři veřejně kouřili marihuanu, což vyvolalo debaty mezi ostatními hosty z politických a ekonomických kruhů.
Naštěstí se ke zkušenostem s konopím přiznávají i někteří prominenti a jejich reakce jsou většinou pozitivní. Takový Manfred Deix se prý po „tlustým brku“ sice pozvracel a umělkyně takového formátu, jako je Stefanie Wagner, doznává, že marihuanu kouřila „jako tehdy každý“, nyní že se však radši obejde bez ní, ale něco podobného říká kupříkladu i bývalý rakouský ministr zdravotnictví Harald Ettl, který byl rád, že se během svého působení ve funkci nemusel ke své zkušenosti s konopím nikdy vyjadřovat. Ještě dále jde karikaturista Gerhard Harderer, který tvrdí, že v zeleném opojení se jeho „myšlenky vydávaly na výškový let“. Mnohostranný talent Ernest Bornemann zase z vlastní zkušenosti poukazuje na afrodiziakální účinky konopí, zejména ve stáří. Marihuanu podporuje rovněž bývalý předseda mladých socialistů Karl Delfs. Prý je nejspíš zakázaná jenom proto, „že dělá člověku tak dobře“.
To je i dnes největší nevýhodou: farmaceutický průmysl ví, o co by přišel, kdyby bylo konopí legální součástí základní lékařské péče. Dalším důležitým krokem by bylo zintenzivnění lékařských výzkumů a také neodkladná pomoc trpícím pacientům.
Systematické a plánovité využití konopí v medicíně tak představuje vedle dekriminalizace běžných konzumentů hlavní prioritu. Jde o svobodu, o lidská práva a o naši mravní zodpovědnost.
-
-
